Jdi na obsah Jdi na menu
 


Děti, které nelze podceňovat

28. 7. 2011

Žák zvláštní školy a dívka, která umlčela OSN

Mám jednoho přítele, který vyučuje na učňovské škole. Není to však obyčejné vzdělávací zařízení. Obor který se zde vyučuje je nenáročný na psychické schopnosti žáků. Tuto školu navštěvují převážně takové děti, které ukončily základní vzdělání již v sedmé nebo osmé třídě devítiletky. Je zde ale i dost studentů kteří sice vyšli v poslední třídě, ale tak zvané zvláštní školy - dříve nezývané pomocná.

Jednoho z těchto abiturientů měl ve svém ročníku i můj kamarád. Musel mu věnovat o něco více času nežli ostatním svěřencům. Chlapec byl možná v myšlení o krůček napřed oproti svým spolužákům, ale na prvý pohled to tak nevypadalo. Trpěl chorobou zvanou balbuties. Česky řečeno - koktal. Tohoto mládence kolektiv třídy jaksi nechtěl asimilovat. Nejenže se od většiny lišil svojí řečí, ale i myšlením. S tímto hochem zažil můj přítel následující příhodu:

V období před vánočními svátky si můj známý učitel udělal ve vyučování čas nato, aby ve třídě navodil patřičnou atmosféru nadcházejících Vánoc. Vyprávěl žákům jak vznikly tyto největší svátky roku a jakým způsobem se slaví doma i ve světě. Pak namátkou některé vyvolal, aby řekli jakým způsobem oslavují Vánoce doma v rodině. Přišla řada i na koktavého učně. Když začal slovy: "Dodoma osla osla" , sklidil od svých spolužáků salvu smíchu. Jeden z nich si neodpustil uštěpačnou poznámku, že asi koktal již ve svém minulém životě. Tím však nevědomky úplně změnil chod dalších událostí.

Mládenec zrudnul a pak pokračoval na trochu jiné téma, přestože se svátky taky úzce souviselo: "Já když jsem žil minulý život, tak jsem nekoktal! Žil jsem v době ve které jsme se dorozumívali melodickou řečí ! Tehdy jsem jen zpíval. A kdo zpívá, ten nekoktá! A to, že nyní tak špatně mluvím, je právě důsledkem mého minulého života." Touto větou v podstatě potvrdil kolegovu urážlivou poznámku. Pokračoval ale dalšími informacemi: "Tehdy se žádné svátky neslavily. Každý z lidí se snažil žít tak, aby se denně všichni cítili tak jako dnes ve svátek. Dárky jsme si dávali kdykoliv nás napadlo udělat někomu radost. Třeba i denně. Všichni jsme si byli vědomi toho, že co dnes uděláme jinému to může potkat zítra nás samotné." Mého přítele tato řeč velmi zaujala a proto svého svěřence požádal, aby jim o svém minulém životě porozprávěl podrobněji. Ten tedy mluvil dál:

"Také si byl každý vědom toho, že žijeme ve světě hmoty na Zemi a duchovní svět nás čeká až se zbavíme hmotného těla. Proto se zahradníci nemodlili aby jim Bůh seslal déšť, ale preventivně zalévali záhony vodou sami. Stavitelé nemeditovali o krásných budovách, ale stavěli skutečné pevné domy ve kterých se dalo bydlet. Neprosili jsme v myšlenkách aby bylo naší Zemi pomoženo, ale dělali jsme vše proto aby jsme si ji neznečistili, nebo nepoškodili. Když hrozilo nebezpečí nepřátelského vpádu, šli všichni bojeschopní bránit zem. Jen děti a starci se modlili, aby jsme vlast ubránili. Zde na Zemi je dodnes účinnější okamžitý čin, nežli sebekrásnější neuskutečněná myšlenka!"A nakonec řekl to nejkrásnější: "Nemusí nám nikdo cizí radit co je dobré a co zlé. Každý máme v hloubi duše o tom povědomí přímo od Boha!"

Určitě toho bylo řečeno mnohem víc, ale vše si můj kamarád nestačil zapsat a já z toho co jsem od něj vyslechl nevím dnes již také všechno. To podstatné co mi tento příběh dal si však budu pamatovat.

Za prvé, že nemáme nikoho podceňovat. I ten poslední prosťáček může být v mnohém moudřejší nežli my. Za druhé, že je důležitější snažit se být celý život dobrým, nežli jednou v roce tím nejhodnějším. A za třetí, že si máme stále uvědomovat že žijeme hmotný život který nelze změnit sebekrásnější, nebo láskyplnou myšlenkou , pokud ji co nejdříve nedokážeme hmotně realizovat.

Na tuto příhodu jsem si poprvé vzpomněl na pohřbu člověka, kterého jsem si celý jeho život vážil jako vzoru duchovního i mravního života. Byl jsem však velmi nemile překvapen, když jsem se dal do hovoru s pozůstalou rodinou. Dozvěděl jsem se, že se s manželkou rozvedl v době kdy mněli malé dítě. Svůj čin odůvodnil tím, že se musí plně věnovat "duchovnu" a rodina by jej rozptylovala. (Proč se tedy ženil?) Jeho syn pro něj nemněl ani po smrti jediného hezkého slova. Tatínek jej nutil jíst vegetariánskou stravu která mu nechutnala, neměl čas synovi povyprávět pohádku, protože musel meditovat a pokud žil otec s nimi, tak mněli stále nouzi. Doma nepomohl ani utřít nádobí, natož aby manželce pomohl vyprat prádlo. Byl více venku na přednáškách, nežli doma. Syn záviděl sousedovu chlapci, že s tatínkem jezdí autem chytat ryby a doma se s ním pomáhá učit. - Mněl jsem po iluzích.

Naposled jsem si na tento příběh vzpomenul nedávno. Když jsem dostal e-mailem z nadace "Děti Slunce" nabídku na meditace při úplňku a novoluní k "ukotvování energií páté dimenze do planetární mřížky Země." Nějak mi to připomnělo slova žáka, že jsme na hmotné Zemi a máme pracovat hlavou a rukama, aby byl výsledek našeho snažení co nejdříve kolem nás vidět. Návrh také není úplně originální. Již jako dítě jsem byl veden od babičky k tomu, abych "vstávaje lehaje" přál lidem a matičce Zemi to nejlepší. Tedy stále! Ne podle měsíčních fází!

Je hezké, že zakladatelka této nadace chce ukotvovat imaginární mřížku. Možná až bude ukotvena tak se stane pro běžné lidi i viditelnou, nebo ji snad bude slyšet. Zatím však běžní lidé o ní nemají ani tušení. Podle filozofie koktajícího chlapce by bylo ale daleko lepší, kdyby se jako Američanka snažila zapůsobit slovem, či písmem na prezidenta USA aby konečně přestal s vojenskou agresí v Iráku, neplánoval další v Íránu a omluvil se za Vietnam a v neposlední řadě za činy svých předchůdců, kteří skoro vyvraždili původní obyvatele Ameriky. Hlásí se mimo jiné k energiím Matky Terezy. - Doufám, že i k její filozofii. Tedy že se stará o nemohoucí a nemocné bez nároku na odměnu. A co se týče Matky Terezy - Také to trochu s tou duchovností přehnala. Nemocným, kteří trpěli velkými bolestmi odmítala dát utišující léky které měla k disposici. - Prý se mají modlit aby jim Bůh zmírnil utrpení.

Nechtěl bych tímto příspěvkem nějak zlehčit sílu slova, nebo dobré myšlenky při meditaci. Ale pokud budeme jen meditovat tak se nic nezmění. Když neodmítneme další zbrojení včetně výstavby nebezpečného radaru v Čechách, tak nás žádná mřížka nezachrání. Pokud budeme o samotě meditovat, tak si nevšimneme že nám před domem umírá bezdomovec hlady. A pokud se budeme věnovat jen "své vlastní" duši, budou dále narůstat v našem okolí sebevraždy a vraždy. A když se nebudeme naplno věnovat rodině, spolupracovníkům a sousedům, tak budeme mimo hrozné reality. Budeme jen věřit, že jsme již v produchovnělém věku Vodnáře. Opak je však pravdou. Čtěme noviny a sledujme zprávy z domova a světa. My sami a mnoho dalších generací bude mít co dělat, aby dobro převážilo zlo. A to se nezmění meditací!

 

Vše o esoterice a duchovním životě a spousty zajímavých a poučných témat
www.skola-esoteriky.cz
Zdroj: www.esoterika.cz

 

§§

Toto je projev dvanáctileté Severn Suzuki, která vystoupila v roce 1992 na Summitu OSN. Její slova natolik zapůsobila na největší světové vůdce, že se stala často zvanou na konference OSN.

Ahoj. Jsem Severn Suzuki a mluvím za E.C.O. - Environmentální dětskou organizaci. Jsme skupina dvanáctiletých a třináctiletých dětí, které se snaží o změnu: Vanessa Suttie, Morgan Geisler, Michelle Quigg a já. Sami jsme sehnali peníze, abychom mohli přijet. A urazili pět tisíc mil, abychom vám, dospělým, řekli, že MUSÍTE ZMĚNIT VAŠE CHOVÁNÍ. Předstupuji zde dnes před vás, nemám za sebou žádnou skrytou agendu, bojuji za svou budoucnost. Ztráta mé budoucnosti není něco jako prohra ve volbách nebo ztráta několika bodů na burze. Jsem zde za všechny generace, které přijdou. Jsem zde za hladovějící děti na celém světě, které volají o pomoc a nejsou vyslyšeny. Jsem zde za bezpočet zvířat umírajících na celé planetě, protože nemají kam utéct. Bojím se chodit ven na slunce kvůli dírám v ozónu. Bojím se dýchat vzduch, protože nevím, jaké jsou v něm chemikálie. Dříve jsem se svým tátou doma ve Vancouveru chodila na ryby až do doby, před několika dny, kdy jsme našli rybu plnou nádorů. A teď slýcháme o zvířatech a rostlinách, jež umírají každý den a mizejí tak navždy.

Snila jsem o tom, že ve svém životě uvidím ohromná stáda divokých zvířat, džungle a tropické pralesy plné ptáků a motýlů, ale nyní bych si přála, aby vůbec existovaly pro moje děti.

Dělali jste si VY starosti o tyto malé věci, když vám bylo tolik, co mně?

Všechny tyto věci se dějí před našima očima a my se přitom stále chováme, jako bychom měli spoustu času a všechna řešení na tyto problémy. Jsem jenom dítě a neznám řešení na všechno, ale chci, abyste si uvědomili, že vy je také neznáte!

- Nevíte, jak opravit díry v naší ozónové vrstvě.

- Nevíte, jak dostat lososy zpátky do mrtvé řeky.

- Nevíte, jak nechat ožít zvířata, která vyhynula.

- A neumíte vrátit lesy tam, kde dříve rostly a kde je nyní poušť.

A když tedy nevíte, jak to spravit, prosím, přestaňte to ničit!

Nyní zde vystupujete jako delegáti našich vlád, obchodníci, organizátoři, novináři a politici - ale ve skutečnosti jste také matky a otcové, sestry a bratři, tetičky a strýcové - a všichni jste něčími DĚTMI.

Já jsem jenom dítě, které ví, že jsme všichni součástí jedné velké rodiny - pět miliard lidí a 30 miliónů druhů - a hranice a vlády toto nikdy nezmění.

Já jsem jenom dítě, které ví, že jsme v tom všichni společně a měli bychom jednat jako jeden svět s jednotným cílem.

Ve své zlobě nejsem slepá a ve svém strachu se nebojím říct světu, jak se cítím.

V mé zemi vytváříme tolik odpadu, nakupujeme a vyhazujeme, nakupujeme a vyhazujeme, nakupujeme a vyhazujeme. Avšak bohaté země se vůbec nedělí s těmi, co to potřebují. I když máme víc než dost, bojíme se dělit, bojíme se darovat něco z našeho majetku.

V Kanadě žijeme privilegovaným životem se spoustou jídla, vody i přístřešků - máme hodinky, kola, počítače a televize.

Před dvěma dny jsme byli šokováni, když jsme strávili nějakou dobu s dětmi žijícími tady v Brazílii na ulici. A toto nám řeklo jedno dítě: "Přál bych si být bohatý. A kdybych byl, dal bych všem dětem, co žijí na ulici, jídlo, oblečení, léky, domov, lásku a cit."

Jestliže dítě žijící na ulici si přeje se dělit, proč my, kteří máme všechno, jsme stále tak nenasytní?

Nemohu přestat myslet na tyto děti mého věku, protože to, co vytváří tyto ohromné rozdíly, je místo, kde se narodíme. Takže bych vlastně mohla být jedním z těch dětí žijících ve Favellas (chatrče, slumy) v Riu, mohla bych být dítě hladovějící v Somálsku, oběť války na středním Východě nebo žebrák v Indii.

Jsem jenom dítě, které ví, že kdyby se všechny peníze vydávané na války utratily na vyřešení ekologických problémů, ukončení chudoby a vytváření dohod, jak nádherné místo by mohla být tato Země.

Ve škole a dokonce i ve školce nás učíte, jak se máme chovat ke světu. Učíte nás:

- nebojovat s ostatními,

- vypracovávat úkoly,

- respektovat ostatní,

- uklízet po sobě nepořádek,

- neubližovat ostatním stvořením,

- dělit se - nebýt chamtivý.

Proč děláte věci, o nichž sami říkáte, že je my dělat nemáme?

Nezapomínejte, proč se scházíte na těchto konferencích, pro koho to děláte - jsme vaše vlastní děti. Rozhodujete o tom, do jakého světa budeme my vyrůstat. Rodiče by měli být schopni uklidnit své děti větami "všechno bude v pořádku", "není to konec světa" a "uděláme vše, co bude v našich silách".

Ale myslím, že už nám to teď nemůžete říkat. Jsme vůbec na vašem seznamu priorit? Můj otec vždycky říká "JSI TÍM, CO DĚLÁŠ, NE TÍM, CO ŘÍKÁŠ."

To, co děláte, mi působí, že v noci pláču. Říkáte, že nás milujete. Ale já vás vyzývám, prosím, JEDNEJTE PODLE VAŠICH SLOV.

Děkuji
.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář