Magie Země

Starověký Egypťan

měl své potřeby a tužby jako každý jiný člověk, a mohl-li jich dosáhnout přirozeným způsobem, tělesnou a duševní prací, přemýšlel a pracoval. Teprve když jeho tělesné a duševní síly nedostačovaly, uchyloval se k čarování.

U evropských národů nese nesmazatelnou pečeť babylonského původu, a liší se snad nejvýše ostrým vyhráněním vztahů čarodějů k ďáblům, hlavně pokud se týče paktu s nimi, a pak příkrou ethickou protivou kouzelnictví vůbec vůči bohu. Podle svých officielních názorů neuznávalo křesťanství jiných, leč černých magů; divý svatých nebyly nikdy pojímány jako čarodějnické kousky, nýbrž vyhlašovány za zázraky, jež byly jinak vyhraženy toliko bohu.

Učeným antropologům z konce devatenáctého století, kteří studovali čarodějnické praktiky primitivních národů, byla magie symptomem afekty zatíženého, inferiorního myšlení, produktem katathymie, ignorující kauzální vztahy mezi jevy tohoto světa. Teprve E. Spranger na konci svého života si položil otázku o smyslu této magie a její zodpovězení předznamenalo konec této antropologické iluze. Podle Sprangera musí čarující primitiv dospět k názoru, že jeho magické praktiky jsou neúčinné, když nepotvrzují jeho očekávání, ale nevzdává se jich.